Jste oba silní, tak buďte i nadále!
Píše se 5.6.2013 a mění se život dvěma mým kamarádům a zároveň mně a mé rodině….je přibližně 18 hodin a volá mi dcera , která zůstala doma…mami je tady pán od policie a shání tetu,dobře já jí zavolám, ať jde dolů odemknout. Automaticky vytáčím číslo… po přijmutí hovoru říkám Leoně, Broučku, dole je pán od policie a nemůže se na Vás dovolat… a najednou slyším řev do sluchátka… já věděla, že se něco stalo, a zazní přerušovaný tón a mě vše dojde. Odpoledne jsme byly společně na procházce a Leona se nemohla Nellince dovolat , bylo jí to divné a já ji uklidňovala, co by se tak mohlo stát , neblázni…
Potom co mi to došlo,že se Nellince něco stalo, jsem se svým přítelem co nejrychleji spěchala domů. A v duchu si říkala, ať to není to nejhorší. Bydleli jsem v té době u nich v domě ve spodním patře.
Na dvoře stál pán… rychlým krokem mířím k němu, v rohu vidím Martina,přítele Nellinky, ptám se jeho a ten mi neodpovídá, proto se obracím na pána a ptám se co se stalo? Odpoví mi: Kdo jste? Kamarádka a bydlím tady dole. Sdělí mi co se stalo… pocity, které člověk má nemusím popisovat, vím jen, že se mi klepalo celé tělo,hlavou mi běželo, nebreč, musíš tu být pro svou kamarádku a Mílu… Zeptala jsem se, kde jsou a šla za nimi do kanceláře. Objímaní blízkých a pocit, že jim v danou chvíli nemůžete nijak pomoci , jen to, že je obejmete a řeknete, že jste tu s nimi a pro ně jim stejně nepomohl… volání Leonky ,že to není pravda viď? že ne ,Renčo, řekni ,že ne, ať se mi vrátí, že se vrátí…a vy nemáte co říct…jen pohlazení, obejmutí … vydíte dva zničené a nešťastné, Ty, které ještě včera zářili štěstím ….
Potom plynuly dny ,týdny,měsíce… utrpení ,smutek nad ztrátou blízké osůbky… Nellinka byla blízká nejen mně, ale i mým dvěma starším dcerám ,které dá se říci spolu vyrůstaly a mému příteli. Známe se s její maminkou od školních let,jsme nejlepší kamarádky,chodily jsme stejně oblíkané, vydávaly se za sestry a plánovaly společné bydlení,které se nám po několika letech vyplnilo. Jezdily jsme společně na dovolené ,grilovaly,navštěvovaly se,prožívaly mé třetí těhotenství…Ona byl ten človíček, co mi v životě pomohl ,když jsem byla na dně…
A pak přišla ta krutá rána osudu, kdy Leona ztratila svou jedinou milovanou dceru a já pomalounku ztrácela svou nejlepší kamarádku… věci, které nás spojovaly, byly pryč. Já byla ta, co má vše a ona nic… dávala jsem jí čas. Čas, který potřebovala a vím, že ještě potřebuje,myslím si ,že to dokážu vycítit, že mezi námi funguje nějaká ta telepatie. Několikrát za ten rok jsem jí musela říci, že ji mám ráda, že mi chybí a že tu jsem pro ni a ona mi řekla to samé, to mě nabilo a já ji zase dávala ten čas. Možná jsem byla někdy v našich hovorech až moc upřímná,ale takové jsme k sobě vždy byly. Stále mi hlavou běžela myšlenka, že já jsem ji zklamala, ona mi vždy pomohla a já jí pomoc nedokážu…
Je to silná osobnost, ať to, co se ji stalo, je kruté a ona si to nezaslouží,musí za tím vším udělat tlustou čáru a jít dál… je to mladý člověk,který má život před sebou. Její naplní života byla Nellinka a její přítel Míla. Pro ně by udělala cokoliv a dělala… Mým jediným přáním je, abych ji viděla, tedy je oba, zase šťastnými… doufám, že za pár měsíců se oba budou usmívat nad malým stvořením, které jim Nellinka tam shůry posílá…
Jste oba silní, tak buďte i nadále!
Vaše kamarádka Renča s rodinou