Smutné výročí

Píši toto v předvečer dne, kdy jsme přišli o dceru. Před rokem se mi zastavil svět a pokusím se sem uložit své pocity otce Nelly a věci s kterými se musí podobně postižení lidé potýkat a doufám, že ty špatné už zůstanou zde, protože pro nás je důležitých těch skoro devatenáct let, které jsme spolu s Nelly prožili, ne ten strašný okamžik a následující týden, kdy se dělo jen to nejhorší, co se jen člověku v hrůzostrašných snech může zdát. 

S Nelly jsme měli společně s její matkou Leonou nad standartní vztahy a proto je vše co se stalo velmi těžké a moc musíme poděkovat všem lidem kolem sebe, dceři Anetě s Lilinkou a Akinem, sestře Leony Jolaně s Milanem, Martinovi a Kubovi, všem našim kamarádům a blízkým, kteří nám pomáhali a nebáli se vyjádřit svoje pocity a dali nám k dispozici svůj čas, což bylo pro nás velmi důležité i když mnozí byli Nellince velmi blízcí také.

Byl 5.červen 2013. Dělal jsem ten den práce kolem bazénu, co jsme stavěli, napouštěl se už druhý den a těšil jsem se že ukážu Nelče jak se plní a že se koupání blíží. Ten rok byla i stabilní dlouhodobá práce se zakázkami a říkali jsme si že si léto prodloužíme na více dovolených a budeme společně relaxovat a snažit se zpomalit a odhodit stres a strachy a užívat si. Trochu mě šlo jedním uchem tam a druhým ven, když mi Leona říkala, že se nemůže dovolat Nelče, protože jsem věděl že s ní musí každé dvě hodiny komunikovat a ujišťovat se, že je vše v pořádku. Bylo asi tři čtvrtě na sedm večer a u schodů ke dveřím se objevil nějaký pán s brýlemi v civilu a ptal se po Leoně, tak jsem jí od bazénu prozvonil že ji někdo hledá a dál jsem něco dělal myslím s hadicemi k solárům.

V tom jsem viděl jak Leona prošla skrz kancelář k tomu pánovi a najednou začala hrozně křičet a já jsem v tu chvíli věděl že se stalo něco hrozného a že se to týká Nelly. Když jsem šel k nim tak jsem se chvíli modlil ať je v nemocnici, ale když jsem přišel k tomu pánovi, hned jsem věděl že je konec…..konec tohoto života, ten že nebude už nikdy pokračovat. I v té hrozné bolesti vedle citů mě jel mozek jako počítač a hned to vyhodnotil jako konec. Že cokoliv bude, už to nikdy nebude pokračování, jen konec nebo pak možná něco nového a to v té chvíli bylo nedosažitelné. Leona jen brečela, mě zajímalo jestli to bylo dost rychlé na to, abychom se do smrti nebudili hrůzou, že to moc bolelo a my tam nemohli být a pomoci. Seděli jsme pak v kanceláři brečeli a Leona se mě pořád jen ptala že ne Mílo, že ne. To už se objevili sousedi, Leoš s Renčou a přijeli rodiče Leony, u kterých se ten pán od policie jak jsme se dozvěděli objevil dříve , já musel zavolat své prvorozené dceři z prvního vztahu a oznámit jí že přišla o sestru, nechtěla mě chvíli věřit, protože přiteli bývalé ženy se zabil před třemi měsíci syn a ona z toho ještě byla moc špatná, hrozná chvíle. Ten pán od policie tam byl potom ještě hodinu i více a možná se snažil pomoci, ale bylo na něm příliš vidět, jak je to pro něho zajímavé a snad polykal tu energii a živil se s ní. Později jsme potkali ještě pár lidí co úplně vysávali tu energii, ale naštěstí jich nebylo moc a jak jsme to ucítili tak jsme se snažili od nich distancovat. Ostatní se spíše báli se s námi setkávat, ale chápali jsme to a naštěstí od prvního dne bylo kolem nás plno lidí a to bylo moc důležité.

K Leoně přijela záchranka a dala jí injekci na uklidnění, ale moc nezabírala a mamka Leony si začala stěžovat že necítí nohy a později jí odvezla sanitka do fakultní nemocnice do Hradce Králové, protože dostala mrtvičku a dodnes i po léčebně v Luži je na vozíku. Co musím zmínit, tak ta strašná událost se stala u obce Zámrsk blízko Vysokého Mýta, kde je teď dřevěný pomník od našeho známého sochaře Cipryana, tímto musím i jemu poděkovat, ale zmiňuji to i proto, že ten den, se u nás dopoledne stavoval nějaký člověk s nabídkou nějakého nářadí a Leonu dost vylekal, protože nešel do firmy, ale do domu, ale co jsme si pak oba vzpoměli, byl ze Zámrsku…jako posel smrti, za což on sám určitě nemůže, ale oba nás to později napadlo. A když jsem u těchto trochu mystických věcí, tak tu noc co jsem si šel lehnout, tak po rozsvícení lampičky se mi každý večer na stropě ukazovaly stíny kytky – nevím jak se jmenuje – dlouhých tenkých listů, vždy jich bylo tak sedm,deset, jen ten večer se promítly na strop listy jen dva, vypadaly jako rohy a já si naplno uvědomil že jsem se setkal s největším zlem, jaké si člověk může představit. Pár let před tím moje máma dostala rakovinu a několik let s ní bojovala, byli jsme několik dní u její postele před smrtí když křičela bolestí a lékaři byli úplně bezradní a nemohli ji pomoci a já se modlil a svolával všechny svaté s Ježíšem i Marií aby ji zkrátili trápení. Bylo to hrozné, ale člověk to mohl i pochopit, že každý má svůj čas, ale tuhle hrůzu jsem nikdy pochopit nemohl a ani s ní souhlasit. Je přísloví že když odchází starší tak s ním odchází minulost, ale když odejde mladý, zmizí i budoucnost a je to přesně tak. Všechny společné plány i tajná přání zmizí. Tahle budoucnost zmizela, není.

Další dny od zařizování pohřbu, návštěvy na policii, prosektura, sám pohřeb byl trochu ve snách a jel jsem na nějakou automatickou energii, kdy se dělali potřebné věci mezi brečením a ne spánkem ale omdléváním do postele buď s prášky nebo s alkoholem nebo obojím. Nedovedu si představit že někdo nemá v takové situaci třeba ještě práci, protože další čtyři měsíce Vás něco takového vůbec nezajímá a i když se pak automaticky něco dělá, tak proto že se něco dělat musí a člověk se nesmí zastavit. Řekli jsme si s Leonou že se od sebe rok nehneme a dodrželi jsme to. Vymysleli jsme mezitím řádku zajímavých sebevražd až jsem přišel na nejlepší a to nás uklidnilo, že můžeme kdykoliv a pak také lidé kolem nás co nás nenechali v klidu a každý den se ať s nimi nebo kvůli nim něco organizovalo…..většinou nějaké opékání s konzumací alkoholu až člověk s brekem usnul. Co se týká mě, člověk brečí denně a pomáhá to, hlavně když člověk cítí, že začíná být zlý na okolí. Po devíti měsících už to nebylo tak často, zlomilo se to a já si začal připouštět že by mohla nová cesta existovat a co se týká našich zkušeností musí být nová, ze starého se dá na něco málo navázat, ale většinou to brzdí. Je potřeba si s sebou vzít jen dobré lidi, ty je potřeba vzít s sebou.

V podstatě během několika dnů a prvních týdnů vykrystalizovali lidé kolem nás do několika skupin, s kterými se mohlo volně mluvit a kteří se nebáli občas stoupnout do porcelánu a my jsme vytvořili nerozlučnou čtyřku s přítelem Nellinky Martinem, se kterým žila skoro dva roky a jejím bratránkem Kubou. Začali jsme společně i cestovat, byli u známých u moře, u cizích by to asi nešlo, měli jsme štěstí na lidi. Už druhou noc jsem věděl že uděláme nadaci, aby její jméno bylo s námi dál. Já ho vidím na zádi lodi, Leona ho má vytetované na těle, oba nás to postrčilo podobným směrem.

Moc návodů co dělat v prvních dnech a týdnech není. Jsou potřeba prášky, nebát se jich, bez nich to nejde. Psycholog a psychiatr. Vydrželi jsme jet několik měsíců jak na baterky. Každý den si rozdělit na brečení, povídání si o ní, o nás, najednou jsme byli vlastně nedobrovolně volní a museli si promyslet jestli nás to rozdělí nebo znovu spojí. Měl jsem naštěstí dobrý tým i v práci, který ty stresové pracovní záležitosti dost zvládal za mě, ale vždy to nejde. Po deseti měsících přišli i zdravotní problémy, před některými nás chytré knihy, kdy se člověk snaží zachytit a najít to slovo a pak odpověď „ proč“, varovali dopředu, hlavně gastro z dlouhého napětí a pak se člověk pod tou tíhou ohne dolů. Já začal mít problémy nejdříve s krční páteří a skřípnutím pohybového nervu ruky, to je už naštěstí v pořádku a pak se přidala bederní páteř. Je hrozně těžké se znovu postavit rovně a musím na to často myslet abych to nacvičil znova od počátku.

Zítra budeme ve stejné době na tom místě kde byla ještě naposledy živá a Země ve vesmíru bude na stejném místě také. Snad její blízkost ucítíme i když ona je s námi už pořád, nemusíme se o ní už bát a také až přijde náš čas tak se budeme těšit beze strachu na setkání, to je její dar, smrt je jen už slovo a možné těšení.

A ještě jednu událost musím zmínit. Před dvěma dny jsme se dozvěděli že naše pokusy o umělé oplodnění byly úspěšné a jedna z našich možných budoucností je snad už nastálo s námi.

Milan Hruška, otec Nelly