Píše se 5.6.2013 a mění se život dvěma mým kamarádům a zároveň mně a mé rodině….je přibližně 18 hodin a volá mi dcera , která zůstala doma…mami je tady pán od policie a shání tetu,dobře já jí zavolám, ať jde dolů odemknout. Automaticky vytáčím číslo… po přijmutí hovoru říkám Leoně, Broučku, dole je pán od policie a nemůže se na Vás dovolat… a najednou slyším řev do sluchátka… já věděla, že se něco stalo, a zazní přerušovaný tón a mě vše dojde. Odpoledne jsme byly společně na procházce a Leona se nemohla Nellince dovolat , bylo jí to divné a já ji uklidňovala, co by se tak mohlo stát , neblázni…

Pokračování textu →

Píši toto v předvečer dne, kdy jsme přišli o dceru. Před rokem se mi zastavil svět a pokusím se sem uložit své pocity otce Nelly a věci s kterými se musí podobně postižení lidé potýkat a doufám, že ty špatné už zůstanou zde, protože pro nás je důležitých těch skoro devatenáct let, které jsme spolu s Nelly prožili, ne ten strašný okamžik a následující týden, kdy se dělo jen to nejhorší, co se jen člověku v hrůzostrašných snech může zdát.  Pokračování textu →

Vítejte na oficiálních stránkách Institutu Nelly Hruškové.